konske oko

„Vděčnost je stav bytí,“ začal Tančící vlk své vyprávění za zvuků praskání ohně. „Není to jen poděkování. Je to naprostá důvěra v to, co nás přesahuje,“ pokračoval.

„Když jsem byl jinoch, zalíbil se mi divoký kůň z plání, černější než temná noc. Měl v sobě tolik divokosti, tolik síly, že jsem mu zcela propadl a chtěl ho chytit. Vydával jsem se na výpravy stále znova, ale vracel se s prázdnou. Dvakrát jsem na něm už seděl, ale jeho nezkrotnost jsem nesvázal. Mé výpravy trvaly celý rok a na té konečné jsem téměř našel místo svého posledního odpočinku. Nebýt mého přítele, zůstal bych tam tehdy po třetím pádu z jeho tvrdého hřbetu ležet. Dlouho jsem si nesl tento neúspěch jako selhání.

Třetí zimu od té události se vedlo mému kmeni zle. Ten rok napadlo dvakrát větší množství sněhu a v našem údolí bylo jen velmi málo zvěře. Byli jsme před otázkou, zda se pustit do nejistého, těžkého stěhování v zimním období. A já se tehdy opět vydával do plání. Stal se ze mě bystrý stopař. Dokázal jsem číst znamení na zemi i ve vzduchu, rozpoznat projevy zvířat z velké dálky i číst směr z hvězd na nebi. Tehdy jsem našel početné stádo jelenů a my mohli přečkat zimu. Až tehdy jsem pochopil, že za své umění vděčím právě havranímu koni a že jsem na svých výpravách dostal větší dary, než kdybych koně opravdu zkrotil.  Naplnilo mě pochopení a vděčnost. Pocítil jsem vděk Velkému Duchu, za to, že vede náš život mnohem moudřeji, než aby nám prostě plnil přání. Věděl jsem, že se vše děje správně a vděčnost mě teď neustále hřeje v mém srdci,“ dokončil. Na krajinu se zatím snesla tma. Jen plamínky problikávaly v očích naslouchajících…