indianska babicka u ohne

„Babičko, jak se vyrovnáváš s bolestí?“ zeptala se indiánská žena babičky z kruhu starších.
„Rukama, drahoušku. Když to děláš rozumem, bolest ještě více ztvrdne.“
„Svýma rukama, babičko?“
„Ano, ano. Naše ruce jsou anténami naší Duše. Když s nimi pohybuješ šitím, vařením, malováním, dotýkáním se země nebo zanořením do země, vysílají signály péče do nejhlubší části tebe a tvá Duše se uklidní. Pak už nemusí posílat bolest, aby ji ukázala.
„Jsou ruce opravdu tak důležité?“
„Ano, děvče moje. Pomysli na miminka: díky dotyku poznávají svět.
Když se podíváš na ruce starších lidí, říkají o jejich životě víc než jakákoli jiná část těla.
Říká se, že všechno, co vytváříš rukama, je děláno srdcem. Protože to tak opravdu je: ruce a srdce jsou propojeny.
A vzpomeň si taky na milence: Když se jejich ruce dotknou, milují se tím nejvznešenějším způsobem.“
„Moje ruce, babičko… jak je to dlouho, co jsem je takhle používala…“
„Rozhýbej je, lásko, začni s nimi tvořit a vše v tobě se pohne. Bolest nepomine. Ale stane se nejlepším mistrovským dílem. A už to nebude tolik bolet, protože se ti tvořením podaří zkrášlit tvou Esenci.”