Kukuřičná matka

(legenda kmenů Jihovýchodu)

Kdysi dávno, po stvoření světa, se lidem nevedlo moc dobře. Jen těžko si sháněli potravu a často měli hlad. Tehdy se u jednoho kmene objevila stará žena s bílými vlasy. „Nemáme pro tebe místo, zmiz odsud!“ křičeli na ni, a tak pokračovala dál. Obešla několik tábořišť a až třetího dne došla ke klanu Aligátorů, jehož lidé byli velmi chudí. „Pojď k nám, babičko,“ přijali ji. „Máš za sebou určitě dlouhou cestu, u nás si odpočineš a něco k jídlu také najdeme,“ pohostili ji.

Druhého dne odešli muži na lov a ženy sbírat kořínky a když se večer vrátili, žena už v táboře nebyla. Zato všechny děti byly nasycené a vyprávěly, jaký chutný pokrm jim stará žena připravila. Všichni pátrali po tom, co to mohlo být, ale zjistit se jim to nepodařilo.

Uplynulo mnoho času a všichni už na příhodu zapomněli, jen jeden malý chlapec stále myslel na to výborné jídlo, které jim bělovlasá paní dala. Když trochu povyrostl, vydal se ji proto hledat. Přešel mnoho kopců i plání, ale stále bez úspěchu, až se jednoho dne před ním žena sama zjevila. Ve skutečnosti to byla samotná Kukuřičná matka. Řekla mu: „Nedám ti ten chutný pokrm, ale když poslechneš moji radu a uděláš, co ti řeknu, budeš ho mít vždy dostatek.“

Nařídila mu spálit trávu, což chlapec hned udělal a když byla půda připravená, poručila: „Chyť mě za vlasy a táhni mě po spálené zemi! Všude, kde mě potáhneš, vyroste nová vysoká tráva. Až mezi jejími listy uvidíš mé vlasy, znamená to, že je semeno trávy zralé. A z něj připravíš onen chutný pokrm“.

Tak se i stalo a od těch dob lidé neměli už nikdy hlad. Kukuřici Indiáni od té doby chovají ve velké úctě a bílé vlasy kukuřičného klasu jim dodnes připomínají, že na ně Kukuřičná matka nezapomněla.