Učení Smrti

V jedné indiánské vesnici žil chlapec, kterému se říkalo Ten, který vidí. Vídal totiž věci, které ostatní jen tušili. Přinášel rodičům vzkazy od předků a odmalička vyprávěl o medvědovi, který mu pomáhá. Teprve šest zim přešlo, když si Ten, který vidí hrál u pramene a objevil se za ním stín. Otočil se a spatřil havrana, mnohem mnohem většího než byl jakýkoli pták, kterého kdy poznal. „Kdo jsi?“ zeptal se. „Já jsem Smrt a přišel jsem tě učit.“ Až nadskočil, jak moc se lekl, a nohy se mu zastavily, až když stál uprostřed vesnice. O smrti věděl, že koho vzala na cestu, už se nikdy nevrátil. Dalšího dne šli chlapci k prameni chytat ryby, ale Ten, který vidí raději k údivu ostatních pomáhal matce činit kůže.
Mnohokrát proletěl havran nad vesnicí, než pro chlapce ztratil ze své hrozivosti. „Co se mám od tebe učit?“ řekl tiše Ten, který vidí, když se nakonec osmělil. „Nemá smysl přede mnou utíkat. Každý má svůj čas na Zemi. Není, kam se schovat.“ řekla Smrt. „To už jsem pochopil,“ potvrdil chlapec. „Nemá smysl se mě bát a žít proto v křeči. Ale ani zatemnit mysl lží, že nepřijdu,“ pokračovala. „Největší lidé tvého kmene, byli ti, kteří mě nesli neustále v paměti. Proto v každém dni dělali ty největší činy, kterých byli schopni.“ „Rozumím,“ poslouchal chlapec pozorně. „A tak i ty využij svůj čas dobře. Neboj se mě, ale nezapomeň.“ Toho dne se Ten, který vídí začal učit medicinmanem.