Džbán a prostor uvnitř

Cestu k vodě znala malá Yoki dokonale. Chodila po ní odmalička. Dneska ale poprvé měla také svůj džbán na vodu. Byla už dost velká, aby ho unesla. Kráčela nedočkavě téměř v samém čele zástupu žen. Tady kolem starého javoru a teď už jenom pár kroků. Z kraje louky už je vidět potůček. Rozběhla se.

Nana Florina už seděla u vody. Byla to ta nejmilejší z moudrých babiček, její oči se zdálky usmívaly. „Tak ty už máš taky svoji nádobu?“ Yoki přikývla. „Víš, když jsem byla já malá, učila mě moje babička chovat naše džbány ve velké úctě. Konají pro nás mnoho dobrého, když v nich můžeme nosit i uchovávat vodu. Ale připomínají nám ještě něco jiného.“ Yoki zvedla oči. „Často si je velebíme pro užitek nebo jejich krásu. Ale zapomínáme na to, co z nich dělá to, čím jsou. A to je ‚prostor uvnitř‘,“ ukázala dovnitř džbánu. Yoki se na čele vyrýsovala malá vráska jako vždycky, když nad něčím přemýšlela. „Chceš tím říct, babičko, že i my lidé máme uvnitř takový prostor?“ zeptala se po chvíli. „Ano,“ přikývla Florina. „Když se budeš soustředit, najdeš přesně takový prostor i v sobě. A taky ve všech bytostech i věcech. A tím klidným tichým prostorem jsme také všichni propojeni.“ Yoki se usmála. „Myslím, že jsem ten prostor cítila nedávno, když jsme seděli večer u ohně. Bylo úplné ticho, plameny tančily a já jsem byla najednou propojená s celým Vesmírem.“ „To je ono. Každý má své chvilky, kdy ten prostor dokáže zavnímat,“ přikývla Florina. „Někdo při procházce v lese, někdo při tanci, jiný při pozorování vody, západu Slunce nebo výhledu z výšky. No, a já si ho uvědomuji také vždy, když beru do ruky tuto nádobu,“ objala nana Florina svůj džbán. „Děkuji babičko, myslím, že už to budu mít taky tak,“ zvedla Yoki svůj džbán, jako by ho viděla poprvé. Poté se babička i Yoki sklonily k prameni a obřadně nabraly vodu. Po cestě zpět do tábora si radostně prozpěvovaly…