Cesky samanismus v rozhovorechV lednu 2019 vydala Helena Exnerová v nakladatelství Dingir knihu Český šamanismus v rozhovorech. Najdete v ní devět rozhovorů. Devět osobitých a jedinečných vhledů do světa současného českého šamanismu. Rozhovor s Ivem Musilem je zaměřený na téma “Šamanismus a etika šamanské práce”. Z něj vám přinášíme krátkou ukázku:

Helena ExnerováČeský šamanismus v rozhovorech, Praha: Dingir. 232 stran formátu A5, 240,- Kč. ISBN 978-80-86779-51-5, str. 177-178.


SLUŽBA SPOLEČENSTVÍ

Kdo je to šaman a jaká je jeho funkce?

Šaman je člověk, který slouží svému společenství a své krajině a používá k tomu neobvyklou realitu, kterou normálně nevnímáme a říkáme jí du­chové, ale jedná se o spirituální část našich životů. Za pomoci těchto du­chů se stará o to, aby materiální část našich životů byla dobrá, kvalitní a radostná. To je, myslím, moje nejlepší definice, které jsem schopen.

Hodně důležitá je v šamanismu služba, protože člověk, který pracuje šamansky, ale má jiné motivace, třeba i skryté, nevědomé, je veden ji­nými věcmi, i když může být vědomě přesvědčen, že slouží. Pokud ale šamanismus nedělá pro lidi, pokud pro něj není nejdůležitější, aby se lidé a jeho společenství zlepšovalo a žilo lépe, tak není ve skutečnosti šama­nem. Je derivátem naší západní společnosti a má skryté motivace, napří­klad aby byl zajímavý, měl peníze a podobně…

Naše krajina bude asi krajina okolo nás, ale kdo je naše společenství?

My tu nemáme diferencované společenství. U přírodních národů je to prostě ten jejich kmen nebo část kmene, to, kde člověk žije, a jeho blízké okolí. My tohle nemáme, takže si musíme nějakým způsobem definovat, co je společenství, a ono těch definic člověk může mít více. Někdy říkám, že mým společenstvím jsou ti, kteří přijdou a požádají mě o pomoc, při­jdou na můj seminář nebo požádají o léčení. Těm sloužím.

Ale zároveň vnímám jako svoje společenství všechny obyvatele čes­kých zemí, to je zrovna tak moje společenství, takové větší. S většinou z nich nepřijdu nikdy do styku, ale jsou tady a je to moje. Protože moje krajina je Praha, tak zároveň dalším společenstvím jsou pro mě ti lidé, kteří žijí v Praze. A někdy vnímám jako svoje společenství celé lidstvo a někdy vnímám jako svoje společenství všechny bytosti tady na planetě Zemi včetně Matky Země. Je to odstupňované.

Člověk by si měl držet dvě úrovně, dva pohledy. Za prvé se zaměřit na to lidské, a za druhé na to více-než-lidské. Protože je hodně důležité, aby­chom nezapomínali, že jsme součást vyššího celku, že to nejsme my lidi, kteří bychom byli pánové tvorstva, ale že když si zničíme přírodu, tak ne­přežijeme. A to nejsem žádný ekolog, to je kategorický imperativ přežití.

Jsme součástí přírody a musíme se o ni starat tak, jako se staráme o svůj byt nebo o svůj dům, kde bydlíme, upravujeme si ho, zařizujeme si ho. Domem nás všech je naše planeta, jenomže západní pohled je ten, že jsme tady pro sebe, a nejvýš ještě pro svoji rodinu, ale jinak proti všemu ostatnímu bojujeme, abychom co nejvíc urvali pro sebe. Já to hodně zjednodušuju, ale pokud opravdu nezačneme spolupracovat se všemi bytostmi včetně Země, přírody, zvířat a rostlin, tak si svět zničíme a nepřižijeme následně ani my, protože jsme toho součástí a bez přírody nejsme nic. Homocentrický pohled je zhouba.

A jak vypadá služba společenství?

Přijmout svůj život jako službu znamená, že člověk začne dělat to, co má, a ne to, co chce, ani často ne to, co potřebuje. Člověk má tady na světě svoje poslání, životní vizi, „posvátný sen duše”, a ten je potřeba, aby na­plňoval. A součástí poslání je vždycky služba svému společenství. Vysvět­lím to na příkladu: Naše západní kultura je založená na hromadění. Matka Země má pro všechny dostatek, ale my chceme víc než dostatek. Abychom měli víc než dostatek, tak to musíme někde sebrat. A když ně­komu něco berete, tak on se, mrcha, brání. Takže mu musíme napálit, aby nám to dal. Bojujeme proti sobě, učíme se od malička bojovat, už na tom pískovišti chlapeček mlátí druhého kyblíčkem do hlavy, aby měl větší kus pískoviště. Je to něco, co považujeme za naprosto přirozené, ani o tom nepřemýšlíme.

A je to dokonce tak zrůdné, že když spolu začnou žít dva lidi, tak jen co pomine první zamilovanost, tak okamžitě začínají bojovat mezi sebou. Dva lidi, kteří by měli mít k sobě nejblíž, a bojují spolu o to, kdo bude vy­nášet odpadkový koš, kam se pojede na víkend, na co půjdou do kina, co si koupí za peníze, které ušetřili… Máme boj zakořeněný hluboko v krvi. A důvod toho je ten, že jsme nezralí. Z hlediska vývojové psychologie zů­stane většina lidí v západní kultuře až do smrti v pubertě, vůbec se ne­posune dál. A od toho se odvíjí všechno.

Takže my bojujeme. Zatímco přírodní národy, asi protože si ještě pří­liš pamatují podmínky, ve kterých jedinec nemá šanci na přežití, tak vědí, že bez vzájemné spolupráce kmene nebo vesnice nepřežijí. Nebo, když přežijí, tak ale hůř, než by mohli. Když máte v kmeni člověka, který je vy­nikající výrobce luků, a jiného člověka, který je úžasný lovec, tak je blbost, aby si lovec vyráběl svůj luk, když to neumí tak dobře a neuloví s ním to­lik zvěře, a zase aby výrobce luků chodil na lov, když není dobrý lovec. Tak prostě výrobce luků vyrobí luky pro dobré lovce, a ti toho tím pádem víc uloví a dají výrobci luků část svých úlovků. To je spolupráce. Aby každý dělal to, v čem je dobrý.

Jenže to bychom na to museli přijít, což není tak jednoduché. My se snažíme dělat to, co je považováno za hodnotné v této kultuře, co lidi po­važují za hodnotné, „co se má”. Místo toho, abychom dělali to, v čem jsme opravdu dobří, a dělali to i pro ostatní. To vyplývá z té puberty. A vůbec to neznamená, že bychom si za to neměli nechat zaplatit. Výrobce luků si taky nechá zaplatit úlovky, to je v pořádku, ale navzájem budou spolu­pracovat.

A u severoamerických indiánů, ale i v jiných kulturách, to bývalo tak, že ten největší nešika v kmeni byl velice vážený. Člověk, který když se vydal na lov, nic neulovil a vrátil se zraněný vlastními zbraněmi, a když se rozhodl, že si ušije mokasíny, tak zkazil čtyři jelení kůže, nic neušil a sám sebe přišil k týpí. A nejlepší lovci mu nosili část svých úlovků a nej­lepší řemeslníci mu nosili část svých výrobků a všichni mu děkovali za to, že na sebe vzal nešikovnost a jedině díky němu oni mohou být ti ši­kovní. A to je spolupráce. Ne hodnotit, ne říkat: „Tohle je lepší, tohle je horší.” My potřebujeme všechno, abychom byli dokonalí.

Dokonalost znamená, že jsou zastoupené všechny kvality. Jedinec nikdy dokonalý není. Společenství dokonalé už být může. A čím je spole­čenství větší, tím víc se můžeme k dokonalosti blížit, ale jedině tím, když se nebudeme navzájem hodnotit, ale budeme se respektovat. A i ten největší nešika ať je nešikou, v tom je nejlepší, a on bude za nás nešika a my budeme moct dobře lovit a žít v dostatku.


Knihu Český šamanismus v rozhovorech můžete zakoupit v nakladatelství Dingir zde.

Fotografie z křestu knihy a odkaz na recenzi najdete v tomto článku.